132.....24.2.2014
Tuž synku,
když jsem v minulé roce, v září, končil své pindy, říkal jsem si, vydržet tak ještě do Vánoc, ať to děckám nepokazím a potom, "chuj s tym", jak my tady, v těch našich krajích říkáváme. To, když se na nás řítí jakési ty, historicky nevyhnutelné události.
No vidíš, blíží se výročí "Vítězného února" a já žiju. Kupodivu, v mnohem lepší kondici, než tomu bylo před koncem roku. Proč a jak bylo je na dlouhé povídání a tak musím jaksi začít tam, kde to vzalo počátek. Na oslavu narozenin sousedky ornitoložky jsem nešel. Byl jsem ve stavu, který zná každý "onkoložák". I to pitomé hledění do okna bolí.
Listopad přešel a já, v poněkud lepší kondici,jsem byl u schránek vybrat Kaufland leták. U dveří stála známá osoba a lepila jakousi tu A4 na dveře. Byla to výše zmiňovaná sousedka.
"Tuž viditě, susede. Tak sem se těšila, jak si pobečim na vašim pohřibu, a včilek toto. Chlopka mi střelil cyp a ani něvim jak a sem vdova. A budu bečať na svojim. Ale němysli tě si, to budě enem tak, skrze švagrovu, bo ona je taka piča litostiva. Dyby bylo enem na mně, tuž ani slzu něuronim. Bo on byl, synek ,kurevnik, jakych včil ani něni.
Un vam raz vydupal štipmajsterku. (průvodčí) v lokalce na Vřesinu. A jak ju tam valil, tuž potratil občanku a una, ta piča, mu ju přeněsla až dom. No, nězabil by stě ho ?
Bylo toho v tu chvilku na mně přece jen moc a tak jsem to zahrál do autu, konstatováním, že v tramvaji, natož na Vřesinu, se souložit nemá.
"Tuž viditě, susede. Aji vy temu rozumitě. Enem ten muj ni. Dycky pravil, jo sem jak kominař. Kaj jaky komin musim vymesť"
Když jsem obsah našeho rozhovoru tlumočil mamině, navzdory tragice celé události se smála, jak už dlouho ne.
Prý ji pobavila představa toho kominíka. Nakonec souseda zpopelnili i bez obřadu. Asi to tak bylo nejlepší. Sousedka se v polovině ledna odstěhovala k dceři a byt pronajali.
Vánoce jsme tentokrát oslavili doma, v Ostravě. Na cestu vlakem jsem si netroufal a navzdory všem rodinným závazkům jsem měl pocit, že nejlepší to bude v tichu našeho, etnicky stále ještě čistého paneláku. Což se o vedlejších dvou vchodech už dávno říct nedá. Měl jsem pravdu, byla to pohoda. Až na to, že Jezusovi jeblo v pale a nadělil pod stromek nového hejkala, svého času špičku na českém detektorářském nebi. Značku z pochopitelných důvodů neuvádím. Moje radost byla upřimná, i když první myšlenka byla, že si toho krámu asi moc neužiju.
Jak se počasí umoudřilo, začlo velké testování. Byl jsem pod vlivem těch různých báchorek, typu:"S novým detektorem prochozená stará místa, ohromné úspěchy." Možná, někde, určitě ne tady, na severu. Bylo to jako s tím předchozím. Alobaly, pivní víčka a různé jiné šroty, akorát z větších hloubek. Kurvení nebralo konce a také mamina,
která očekávala příliv agéček, protože už také pilně studuje ty různé weby, byla malinko zklamaná. Já si pořád říkám, třeba se to jednou zlomí.
Jak přiletěly moje nevlastní sestry, vrány, rozhodnul jsem se, že dosavadní amaterské pokusy s alkoholizmem
ptactva pozvednu na profiůroveň. Jenže, ona ta stará partyja tentokrát nepřiletěla a ty nové vrány byly nechutně abstinenční. Stálo mně to skoro půllitr rumu a mimo pár napitých psů, (nemají ty čokly pouštět na volno) se nedělo skoro nic. Dokonce to jednou zjišťovala městká policie. Jeden páníček nesnesl, že jeho čuba byla napitější než on a bonznul to. I když, musím uznat, že sledovat ožratého psa má také svůj půvab. Milovníci veškeré zvířeny prominou, vidět tatranského čuvače jak se snaži ojet čivavu, synku, to je věc pro "natáčejte s Primou". Nevím, jestli jsi někdy viděl ztopořelé psí přirození. Já jsem to také viděl poprvé v životě. Ten tatranec to měl skoro tak dlouhé jak byla samotná čivava.
Možná vyznívám jako nepřítel veškerého psovstva. Opak je pravdou. Dokonce s maminou soutěžíme, kdo při jednom pohledu z okna uvidí víc hafanů. Zatím vedu já, bylo jich 6, z toho 3 vyměšovali, bez úklidu. Už mně ty psí hovna někdy serou. A ti páníčci tím tuplem.
Také jsem v tom předjarním shonu objevil jednu nádhernou věc. V Lidlu prodávají ARGUS Strong. Takže, Ambrozius mě může "bozkat." Mám za něj důstojnou náhradu. Vzhledem k tomu, že můj zdravotní stav je setrvale uspokojivý, tu a tam si jakési to pivsko "řnu". Ono, chlastat tu pramenitou vodu od Svatého pramene ve Staré Bělé
je taky o játra. Mamina si myslí, že to zlepšení zdraví se dostavilo skrzevá tu svatou vodu. Já si myslím, že je to tím pivskem. Jenže , vysvětluj to abstinentovi.
No a také jsem zažil jednu příhodu, kterou bych nepřál ani svému největšímu nepříteli. Přesně, 3. února se u nás
zastavil manželčin bratranec z jižní Moravy. Měl nějaké řízení na Báňském úřadě nebo jak se to včil jmenuje neb prý mu na jeho pozemku budou dělat jakési ty vrty a on, šulin, se už vidí coby majitel naftového zřídla. No a protože skoro nebylo o čem mluvit,
čuměli jsme oba na jakési ty detektorweby. Mimo jiné jsme narazili na ten bronzový poklad. On na to chvilku
zíral a potom pravil, poněkud rozrušeným hlasem. "Hňupe, (on tak oslovuje všechny muže ve svém okolí), tož totého sem před dvaceti rokama vykopál dobré dva kýble. Dyž sem kopál základy pro sušárňu." Na můj neméně
vzrušený dotaz, co s tím provedl, suše konstatoval:"Tož, kurva, coby. Zavézl sem to do zběrně. Ešče mňa ten
chlap v tej sběrni zjebál, že to mám celé zelené." Synku, já jsem skoro dva dny nemohl spát. On možná také ne
protože mu došlo, jakou "píčovinu" provedl. Jenže on vlastně celý svůj život, co já vím, dělá podobné krávoviny.
Počasí se vylepšuje a já, jak tak zdraví dovoluje, asi někam vyšmatlu. Jenom tak,aby detík neřekl, že na něho seru.
A to bych nerad. No a také už dochází ta posvěcená voda. Bublina.
povídky ostravského hledače
Re: povídky ostravského hledače
Zdar vám všem a Bublinovy zvlášť, člověk se u Tvých povídek neskonale pobaví, obvláště po takovém podařeném výšlapu po zběru pivních vršků, obalů od čokolád a zběru pluhu a jiné zemědělské techniky po částech jako lego 
,bo tolik železa, co jsem poslední dobou vykopal, jste v ostravě nikdy za její existenci nemohli vyrobit ( kolečko žádné )... , dále jsem zjistil, že co zěmědělec, to asi alkáč, asi se začnu živit zběrem víček od piva ... , takže Bublino, nejsi v tom zdaleka sám, přeji brzké uzdravení, hodně sluníčka pro hledání a zdravotní vycházka s klackem, no a na závěr snad už jen přání, abys vykopal aspoň poklad bizantského kupce a dál nás zásoboval svými zážitky z hledání 
Petr
,bo tolik železa, co jsem poslední dobou vykopal, jste v ostravě nikdy za její existenci nemohli vyrobit ( kolečko žádné )... , dále jsem zjistil, že co zěmědělec, to asi alkáč, asi se začnu živit zběrem víček od piva ... , takže Bublino, nejsi v tom zdaleka sám, přeji brzké uzdravení, hodně sluníčka pro hledání a zdravotní vycházka s klackem, no a na závěr snad už jen přání, abys vykopal aspoň poklad bizantského kupce a dál nás zásoboval svými zážitky z hledání PetrRe: povídky ostravského hledače
133.....23.4.2014
Tuž synku,
sedím u klumpru, čumím z okna a říkám si, že se svět zbláznil. Dopoledne jsem byl u své holičky, Ukrajinky, abych shodil to svoje háro. Někoho sere pleš, já mám vlasů na rozdávání a jednou za dva měsíce mně to stojí stovku. No, i jinak to občas stojí. To je zas potom mamina radostí bez sebe. Abych se nezakecal. Ta holička má dva bráchy, afgansčiky, jak hrdě pravila. No a jak mě dala k nahlédnutí pár fotek, tak jsem myslel, že jí tu oficínu ohodím blivancema. Oni jsou ti "majdanci" asi fajni synci a jak tam jacísi ti šulini picali do těch davů, tak ti hoši, zakalení Afganistánem po těch snajprech šli. A jak jakéhosi zlapali, tak po starém, dobrém, afgánském zvyku, mu upižlali hlavu, zaživa a rezavým nožem, aby ještě dostal otravu krve. Kdybych to neviděl na jakýchsi těch zahraničních webech, nevěřil bych tomu. Fotky byly strašlivé. Ta dobrá žena tvrdila, že to byli "aměrikanci".
Že to její bratři poznali, protože jakýsi čas pracovali v USA. Jak to vidím já, tak bude, vojna, bude a amíci dostanou na prdel.
Tolik tedy politický úvodník. Já jsem si byl minulý týden pro novou občanku. V centru Ostravy, zastávka Důl Jindřich. Měsíc před tím jsem byl nucený vysedět hodinovou čekačku, než na mně přišla řada a než jsem byl vyfocen.
V podobě pro kriminální ústřednu.
Když na mně, opět po dlouhém čekání, přišla řada, pravila mejkapová dáma za okýnkem:"Máte propadlou občanku. O dva dny". Já jsem odvětil, že jsem si toho vědom s právě proto si tu novou vyřizuju. Ona se na mně podívala jak na dementa a pravila, "no jo, jenže já vám tu novou vydat nemůžu, protože tu starou máte propadlou. O dva dny." Na můj přiblblý dotaz, co že jako brání tomu vydání, pravila, že pro ni úředně neexistuju a tudíž tu novou občanku nemá komu předat. Já jsem oponoval, že v tom případě, pokud jí dám skrzevá to okýnko do pysku, tak budu nepostižitelný, neb nejsem. Ona pravila, že smyslu dosud platných předpisů tomu tak je. Zhruba deset minut jsem se ji snažil přesvědčit o tom, že jsem, že dýchám, žeru, prdím, což jsem jí chtěl názorně demonstrovat. Až tato vyhrůžka zabrala a místo toho, že bych jel do Výškovic pro rodný list, stačilo ukázat řidičák. Ani se na něho pořádně nepodívala.
Když jsem s pocitem vítěze odcházel z té proklaté budovy, tak jsem si pravil, že svět je zralý pro novou, říjnovou revoluci. Jak se zdá, tak píčusi se množí řadou přímo geometrickou.
Také jsem byl navštívit bývalou sousedku, milovnici vran. Rodina, potom, co jí prodali byt,ji vrazila do Domova klidného stáří.
Z babiny plné energie a humoru byla uslzená troska. Smrděla močí, chvilkama byla úplně mimo. Aspoň ta placatka rumu jí spravila náladu. Tak jsem si pravil, radši třikrát raka , než takový konec.
Moje dcery napadla totální píčovina, že neprahnu po ničem jiném, než prožít s maminou hodinu ve vířivce při svíčkách. A tak nám zařídily dvoudenní pobyt v jednom centru v Kunčicích pod Ondřejníkem. Další procedury, jako masáže a ifrasauny jsem s díky odmítnul. Té vířivce jsem se nevyhnul.
No, byla to síla. Jak v cypatém, americkém filmu. Světla blikaly, voda žbrblotala, vždycky, jak jsem chytil jakýsi ten vodní "šůs", tak mně to rozvibrovalo kulky. Při té příležitosti nešlo nevzpomenout jednoho přiblblého kamaráda z dětsví. Jmenoval se Jurášek, my jsme mu říkali "pičí chlup". Vše, co se okolo něj dělo, bylo vždycky
"o pičí chlup".
V době, kdy jsme objevovali, na co že vlastně všechny ty lidské údy jsou, přišel s pozoruhodnou hypotézou.
"Ogaři", pravil s rozzářenáma očima, "víte, že indky majů piču na příky? A když jedů na kole, tož jim chlópe."
Tak na to "chlópání" jsem si vzpomenul a ta vířivka byla hned snesitelnější.
Ono to je vůbec podivné, jak člověk stárne, tak se stále víc vrací do dětství. Pokud bylo radostné, jako že to moje bylo vrchovatě naloženo vším možným, příjemným, jsou to návraty plné dobrodružství a radostného očekávání.
Voda v Bečvě byla průzračná a v ní plno ryb. Dívali jsme se na hejna parem a ostroretek, jak táhly proti proudu, nevšímavé k rybářům, co tam máčeli pruty.
Vždycky v létě, když přijeli strýcové z Ostravy se šlo rybařit. Do lahve od Alpy, či jiného medikamentu se nasypalo do poloviny písku, ten se dosypal kyselinou pikrovou, také v prášku. Na zahradě dědy byl včelín a ten byl plný podobné šepleti. S tou se muselo opatrně, byla jedovatá. Do hrdla se vsunula zápalnice, s rozbuškou. Zalepilo se všechno včelím voskem. Potom stačilo čekat na bouřku, těch bylo, v těch letních dnech. Na sříznutou zápalnici se přiložila zápalka, ta se přejela sirkovým škrkátkem. Ale to jenom tehdy, když se zablýsklo. No a potom šup tam s ní. Následoval tlumený
výbuch, voda se trošku zavařila a potom stačilo stát s "bramborovým košem" a sbírat. Do dnes si pamatuju ryby, podoustve tak velké, že jim z toho koše trčely ocasy. Jelci jak ruky, proudníky jsme nechávali odplavat.
A potom se tři dny žraly ryby. Kdy ? Rok 1948, 1949. Ještě v roce 1956 jsme si podobné nálože vyráběli z travexu a cukru. Ládovali jsme je do obalů od elekrolytických akumulátorů. Ty udělaly svoje i v potoku pod chalupou.
No vidíte, potom, že za totáče nebyla romantika. Kurevsky moc jí bylo...a těch ryb. (Tímto se omlouvám msf)
Jedna tetka nás neskutečně srala, bonzovala, že jsme jí omakávali vnučky.Pomsta byla jednoduchá. Luky z tisového dřeva, kousek zápalnice, rozbuška a šup s tím tetce na střechu. Mohla se zbláznit, i se svým starým.
Kladete li si otázku, kde jsme k tomu materiálu přicházeli, do roku 1950 v lese nad vesnicí byla stará hájovna. Ta byla doslova napěchovaná pyrotechnikou. Za chalupou byla studánka, ta byla skoro po okraj plná ruských vajíčkových obranných granátů. Naši starší kamarádi říkávali. "Ogaři, poďme si hňápnůť." A šli. Z dnešního pohledu neskutečné. Všichni zdraví, v pohodě. Akorát jedna Boží muka se nám podařilo za jedny prázdniny dokonale zdevastovat.
Tak vidíš, zabřednul jsem tak, kam jsem vůbec nechtěl. S detíkem už nevycházím. Ono všechno záleží na lokalitě. Chtít za Výškovicema něco, co by stálo za řeč,nemá smysl. Tak to heblo mám postavené ve skříni a čekám na tu správnou dobu. Snad jednou přijde. Bublina.
Tuž synku,
sedím u klumpru, čumím z okna a říkám si, že se svět zbláznil. Dopoledne jsem byl u své holičky, Ukrajinky, abych shodil to svoje háro. Někoho sere pleš, já mám vlasů na rozdávání a jednou za dva měsíce mně to stojí stovku. No, i jinak to občas stojí. To je zas potom mamina radostí bez sebe. Abych se nezakecal. Ta holička má dva bráchy, afgansčiky, jak hrdě pravila. No a jak mě dala k nahlédnutí pár fotek, tak jsem myslel, že jí tu oficínu ohodím blivancema. Oni jsou ti "majdanci" asi fajni synci a jak tam jacísi ti šulini picali do těch davů, tak ti hoši, zakalení Afganistánem po těch snajprech šli. A jak jakéhosi zlapali, tak po starém, dobrém, afgánském zvyku, mu upižlali hlavu, zaživa a rezavým nožem, aby ještě dostal otravu krve. Kdybych to neviděl na jakýchsi těch zahraničních webech, nevěřil bych tomu. Fotky byly strašlivé. Ta dobrá žena tvrdila, že to byli "aměrikanci".
Že to její bratři poznali, protože jakýsi čas pracovali v USA. Jak to vidím já, tak bude, vojna, bude a amíci dostanou na prdel.
Tolik tedy politický úvodník. Já jsem si byl minulý týden pro novou občanku. V centru Ostravy, zastávka Důl Jindřich. Měsíc před tím jsem byl nucený vysedět hodinovou čekačku, než na mně přišla řada a než jsem byl vyfocen.
V podobě pro kriminální ústřednu.
Když na mně, opět po dlouhém čekání, přišla řada, pravila mejkapová dáma za okýnkem:"Máte propadlou občanku. O dva dny". Já jsem odvětil, že jsem si toho vědom s právě proto si tu novou vyřizuju. Ona se na mně podívala jak na dementa a pravila, "no jo, jenže já vám tu novou vydat nemůžu, protože tu starou máte propadlou. O dva dny." Na můj přiblblý dotaz, co že jako brání tomu vydání, pravila, že pro ni úředně neexistuju a tudíž tu novou občanku nemá komu předat. Já jsem oponoval, že v tom případě, pokud jí dám skrzevá to okýnko do pysku, tak budu nepostižitelný, neb nejsem. Ona pravila, že smyslu dosud platných předpisů tomu tak je. Zhruba deset minut jsem se ji snažil přesvědčit o tom, že jsem, že dýchám, žeru, prdím, což jsem jí chtěl názorně demonstrovat. Až tato vyhrůžka zabrala a místo toho, že bych jel do Výškovic pro rodný list, stačilo ukázat řidičák. Ani se na něho pořádně nepodívala.
Když jsem s pocitem vítěze odcházel z té proklaté budovy, tak jsem si pravil, že svět je zralý pro novou, říjnovou revoluci. Jak se zdá, tak píčusi se množí řadou přímo geometrickou.
Také jsem byl navštívit bývalou sousedku, milovnici vran. Rodina, potom, co jí prodali byt,ji vrazila do Domova klidného stáří.
Z babiny plné energie a humoru byla uslzená troska. Smrděla močí, chvilkama byla úplně mimo. Aspoň ta placatka rumu jí spravila náladu. Tak jsem si pravil, radši třikrát raka , než takový konec.
Moje dcery napadla totální píčovina, že neprahnu po ničem jiném, než prožít s maminou hodinu ve vířivce při svíčkách. A tak nám zařídily dvoudenní pobyt v jednom centru v Kunčicích pod Ondřejníkem. Další procedury, jako masáže a ifrasauny jsem s díky odmítnul. Té vířivce jsem se nevyhnul.
No, byla to síla. Jak v cypatém, americkém filmu. Světla blikaly, voda žbrblotala, vždycky, jak jsem chytil jakýsi ten vodní "šůs", tak mně to rozvibrovalo kulky. Při té příležitosti nešlo nevzpomenout jednoho přiblblého kamaráda z dětsví. Jmenoval se Jurášek, my jsme mu říkali "pičí chlup". Vše, co se okolo něj dělo, bylo vždycky
"o pičí chlup".
V době, kdy jsme objevovali, na co že vlastně všechny ty lidské údy jsou, přišel s pozoruhodnou hypotézou.
"Ogaři", pravil s rozzářenáma očima, "víte, že indky majů piču na příky? A když jedů na kole, tož jim chlópe."
Tak na to "chlópání" jsem si vzpomenul a ta vířivka byla hned snesitelnější.
Ono to je vůbec podivné, jak člověk stárne, tak se stále víc vrací do dětství. Pokud bylo radostné, jako že to moje bylo vrchovatě naloženo vším možným, příjemným, jsou to návraty plné dobrodružství a radostného očekávání.
Voda v Bečvě byla průzračná a v ní plno ryb. Dívali jsme se na hejna parem a ostroretek, jak táhly proti proudu, nevšímavé k rybářům, co tam máčeli pruty.
Vždycky v létě, když přijeli strýcové z Ostravy se šlo rybařit. Do lahve od Alpy, či jiného medikamentu se nasypalo do poloviny písku, ten se dosypal kyselinou pikrovou, také v prášku. Na zahradě dědy byl včelín a ten byl plný podobné šepleti. S tou se muselo opatrně, byla jedovatá. Do hrdla se vsunula zápalnice, s rozbuškou. Zalepilo se všechno včelím voskem. Potom stačilo čekat na bouřku, těch bylo, v těch letních dnech. Na sříznutou zápalnici se přiložila zápalka, ta se přejela sirkovým škrkátkem. Ale to jenom tehdy, když se zablýsklo. No a potom šup tam s ní. Následoval tlumený
výbuch, voda se trošku zavařila a potom stačilo stát s "bramborovým košem" a sbírat. Do dnes si pamatuju ryby, podoustve tak velké, že jim z toho koše trčely ocasy. Jelci jak ruky, proudníky jsme nechávali odplavat.
A potom se tři dny žraly ryby. Kdy ? Rok 1948, 1949. Ještě v roce 1956 jsme si podobné nálože vyráběli z travexu a cukru. Ládovali jsme je do obalů od elekrolytických akumulátorů. Ty udělaly svoje i v potoku pod chalupou.
No vidíte, potom, že za totáče nebyla romantika. Kurevsky moc jí bylo...a těch ryb. (Tímto se omlouvám msf)
Jedna tetka nás neskutečně srala, bonzovala, že jsme jí omakávali vnučky.Pomsta byla jednoduchá. Luky z tisového dřeva, kousek zápalnice, rozbuška a šup s tím tetce na střechu. Mohla se zbláznit, i se svým starým.
Kladete li si otázku, kde jsme k tomu materiálu přicházeli, do roku 1950 v lese nad vesnicí byla stará hájovna. Ta byla doslova napěchovaná pyrotechnikou. Za chalupou byla studánka, ta byla skoro po okraj plná ruských vajíčkových obranných granátů. Naši starší kamarádi říkávali. "Ogaři, poďme si hňápnůť." A šli. Z dnešního pohledu neskutečné. Všichni zdraví, v pohodě. Akorát jedna Boží muka se nám podařilo za jedny prázdniny dokonale zdevastovat.
Tak vidíš, zabřednul jsem tak, kam jsem vůbec nechtěl. S detíkem už nevycházím. Ono všechno záleží na lokalitě. Chtít za Výškovicema něco, co by stálo za řeč,nemá smysl. Tak to heblo mám postavené ve skříni a čekám na tu správnou dobu. Snad jednou přijde. Bublina.
Re: povídky ostravského hledače
Za pěkné čtení je Ti samozřejmě odpuštěno:)
PS : v té Bečvě je zas ryb spousta:)
PS : v té Bečvě je zas ryb spousta:)
Re: povídky ostravského hledače
Fajné čtení!
Re: povídky ostravského hledače
134.....31.5.2014
Tuž synku,
je to paráda. Právě jsem ke dveřím vyprovodil maminu, šla na vlak. Jede potěšit švagruši. Houmelesi jí sežrali Toníčka, tedy, kocoura Tondu. Tím pádem je ticho a klid, protože mamina, coby správná žena, ten zobák nezavře, jak je den dlouhý. Já, pravidelně po snídani, vypínám uši. Reaguju pouze na věty typu "co chceš na oběd, kolik piv mám dát do ledničky", případně, "jakou tlačenku mám koupit."Všechno ostatní je zvuková kulisa, dosvědčující, že mamina žije a oběd tedy bude. Na její, mnohdy velmi důrazně vyřčené dotazy , "posloucháš mně vůbec ?", případně, "víš, co jsem právě řekla?" odpovídám provinilým úsměvem a nesmělým pokrčením ramen. To jsem mimochodem odkoukal od svého vnuka. To ji vždycky dokonale odzbrojí a tak se vzdá dalších komentářů.
K tomu Toníčkovi, to byla taková tlustá, rezavá mrcha, co mě nesčetněkrát pochcala cívku od detíku. Protože ty chcance se dostaly i pod konektor káblu, nešlo to pořádně umýt a ten smrad v tom vlaku při zpáteční cestě..
No, haňba mě vždycky lískala.
Ti houmelesi se usídlili v takovém malém lesíku blízko její chalupy. Ona tam je taková malá studánka a tím pádem mají neomezený zdroj pitné vody. Tím nemyslím, že by ji pili, FUJ, ale pro trošku hygieny a to vaření je nutná.No a jak jsem byl poučen z odborných kruhů, v těchto dnech, na rozdíl od předchozí doby, je považován kocour, případně kočka, za delikatesu. Se psema prý to bylo velice špatné, pokud nebyla možnost naložit je alespoň na tři dny do láku. To máš spoustu kořenové zeleniny, česnek, bobkový list. Kde takový ubohý houmík má podobné ingredience sehnat. A pes, jenom tak, oražený, prý není nic moc.
Ty módní vlny, to máš jako s detíkama. Jeden čas se mohli všichni pokakinkat z těch černých, šestkových potvor z Anglie. No a "včuleki" dobrá půlka detektorářů mluví bulharsky. Přitom, jak máš jalové pole, nebo les, tak tam můžeš máchat třebas trubkou od vysavače a máš pořád "piču s rýžů"jak říkával jeden můj, už neboštík kamarád.
Já mám stejně v poslední době pocit, že žiju na "Lodi bláznů". Jdu vytáhnout noviny ze schránky u vchodu, tam narazím na 4 Mormony, co chodí skřehotat ty svoje žalmy k jedné naší slaboduché sousedce. A hned prý:
"Pane, už jste dneska vzýval Hospodina?" Tak jsem říkal, že nikoliv, že ale, jak půjdu za chvilku srát, tak budu vzývat všechny svaté, protože už delší dobu mám zácpu. Nevím, zda ti američtí hoši znají význam slova "srát", netvářili se nijak pohoršeně.
Před čtyřmi dny, právě jsem se uložil k posilujícímu odpolednímu spánku. Jak jsem tak pomalu zabíral, začal jsem vnímat podivné zvuky, něco, jako když Indiáni se chystají na "velký oheň". Takové to ííííííjjjáááá áhááá a pořád dokolečka. Nakonec bylo slyšet šamanský buben. Pomyslel jsem si, to mám dneska kurevský sen. Jinak se mně zdává o babách. Jenže potom to nad hlavou začalo dusat a to mě už došlo, že to není sen, ale že sousedce nad náma zase pořádně jebe. Ona je to taková ezoterická píča, co pořád zachraňuje svět.
Ten kravál trval snad hodinu. Když jsem slyšel výtah, šel jsem mrknout, kdo se od ní vykotí. No, rychtyk, dredatý chlap, v ruce bubínek. Nasedal do auta, dobře tak za dva mega.
Když jsem tu pošukanku příští den potkal, tak jsem takovým nevýrazným hlasem pravil, "tak co, paní sousedko, šamaníte, šamaníte."Podívala se na mně jak na blba a pravila afektovaným hlasem, jak to některé óbrpíče umí "Dotkla jsem se tepu Země, bylo to uchvacující."
Pochopitelně jsem to okamžitě přetlumočil mamině, ať se také pobaví. Ta byla pragmatická, jako vždy.
Při míchání bezinkové sodovky pravila, že bůhví čeho se dotkla. Protože, když ji potkala posledně, tak smrděla, jak by šlápla do psího hovna.
I jinak se dějí věci. Do bytu naproti se nastěhovala nová partaj. Mám odpozorováno, že každý nový nájemník je horší, než ten předchozí. No a ti noví, to jsou pěkní dárečci. To, že s úpravou bytu pokračují i po 22. hodině je nijak nepohoršuje, zato nás okolo ano. A to se ještě nevinně zeptají, kdy že to mají dělat, když do večera pracují. Jenže oni místo toho, aby upravovali byt o víkendu, tak chlastají první ligu. Naposledy se ten maník šprajcnul ve dveřích. Jak je takový dlouhý, tak v těch futrech dělal skoro úhlopříčku. Jeho baba s ním nemohla hnout a tak zvonila na bílého, nepřízpusobivého souseda.
Měla smůlu,byl tak nalitý, že nemohl ani mluvit. Já mám zvonek vypnutý a na klepání nereaguju. Mezitím se synek sesenul na zem. Takže ho lapla za nohy a odtáhla do bytu. Už tu bydlí měsíc a práh od bytu mají pořád stejně zasraný, jako když malovali.
Také se těším na léto. Přítel od starší dcery zprovoznil bytovou maringotku, kterou má v Nové Vísce. Je to někde ve Šluknovském výběžku, zhruba 10 metrů od německé hranice. Vždycky popisuje to množství ruin a sklepů a jiných slibných lokalit. Takže, pokud zdraví a mamina dovolí, snad se dočkám kýžených nálezů.
Pořád si říkám, že jednou to přijít musí. Jenže, jak se znám, tak přišedše na místo zaslíbené zjistím, že jsem si nenabil baterky. To už ale bude jiná kapitola. Bublina.
Tuž synku,
je to paráda. Právě jsem ke dveřím vyprovodil maminu, šla na vlak. Jede potěšit švagruši. Houmelesi jí sežrali Toníčka, tedy, kocoura Tondu. Tím pádem je ticho a klid, protože mamina, coby správná žena, ten zobák nezavře, jak je den dlouhý. Já, pravidelně po snídani, vypínám uši. Reaguju pouze na věty typu "co chceš na oběd, kolik piv mám dát do ledničky", případně, "jakou tlačenku mám koupit."Všechno ostatní je zvuková kulisa, dosvědčující, že mamina žije a oběd tedy bude. Na její, mnohdy velmi důrazně vyřčené dotazy , "posloucháš mně vůbec ?", případně, "víš, co jsem právě řekla?" odpovídám provinilým úsměvem a nesmělým pokrčením ramen. To jsem mimochodem odkoukal od svého vnuka. To ji vždycky dokonale odzbrojí a tak se vzdá dalších komentářů.
K tomu Toníčkovi, to byla taková tlustá, rezavá mrcha, co mě nesčetněkrát pochcala cívku od detíku. Protože ty chcance se dostaly i pod konektor káblu, nešlo to pořádně umýt a ten smrad v tom vlaku při zpáteční cestě..
No, haňba mě vždycky lískala.
Ti houmelesi se usídlili v takovém malém lesíku blízko její chalupy. Ona tam je taková malá studánka a tím pádem mají neomezený zdroj pitné vody. Tím nemyslím, že by ji pili, FUJ, ale pro trošku hygieny a to vaření je nutná.No a jak jsem byl poučen z odborných kruhů, v těchto dnech, na rozdíl od předchozí doby, je považován kocour, případně kočka, za delikatesu. Se psema prý to bylo velice špatné, pokud nebyla možnost naložit je alespoň na tři dny do láku. To máš spoustu kořenové zeleniny, česnek, bobkový list. Kde takový ubohý houmík má podobné ingredience sehnat. A pes, jenom tak, oražený, prý není nic moc.
Ty módní vlny, to máš jako s detíkama. Jeden čas se mohli všichni pokakinkat z těch černých, šestkových potvor z Anglie. No a "včuleki" dobrá půlka detektorářů mluví bulharsky. Přitom, jak máš jalové pole, nebo les, tak tam můžeš máchat třebas trubkou od vysavače a máš pořád "piču s rýžů"jak říkával jeden můj, už neboštík kamarád.
Já mám stejně v poslední době pocit, že žiju na "Lodi bláznů". Jdu vytáhnout noviny ze schránky u vchodu, tam narazím na 4 Mormony, co chodí skřehotat ty svoje žalmy k jedné naší slaboduché sousedce. A hned prý:
"Pane, už jste dneska vzýval Hospodina?" Tak jsem říkal, že nikoliv, že ale, jak půjdu za chvilku srát, tak budu vzývat všechny svaté, protože už delší dobu mám zácpu. Nevím, zda ti američtí hoši znají význam slova "srát", netvářili se nijak pohoršeně.
Před čtyřmi dny, právě jsem se uložil k posilujícímu odpolednímu spánku. Jak jsem tak pomalu zabíral, začal jsem vnímat podivné zvuky, něco, jako když Indiáni se chystají na "velký oheň". Takové to ííííííjjjáááá áhááá a pořád dokolečka. Nakonec bylo slyšet šamanský buben. Pomyslel jsem si, to mám dneska kurevský sen. Jinak se mně zdává o babách. Jenže potom to nad hlavou začalo dusat a to mě už došlo, že to není sen, ale že sousedce nad náma zase pořádně jebe. Ona je to taková ezoterická píča, co pořád zachraňuje svět.
Ten kravál trval snad hodinu. Když jsem slyšel výtah, šel jsem mrknout, kdo se od ní vykotí. No, rychtyk, dredatý chlap, v ruce bubínek. Nasedal do auta, dobře tak za dva mega.
Když jsem tu pošukanku příští den potkal, tak jsem takovým nevýrazným hlasem pravil, "tak co, paní sousedko, šamaníte, šamaníte."Podívala se na mně jak na blba a pravila afektovaným hlasem, jak to některé óbrpíče umí "Dotkla jsem se tepu Země, bylo to uchvacující."
Pochopitelně jsem to okamžitě přetlumočil mamině, ať se také pobaví. Ta byla pragmatická, jako vždy.
Při míchání bezinkové sodovky pravila, že bůhví čeho se dotkla. Protože, když ji potkala posledně, tak smrděla, jak by šlápla do psího hovna.
I jinak se dějí věci. Do bytu naproti se nastěhovala nová partaj. Mám odpozorováno, že každý nový nájemník je horší, než ten předchozí. No a ti noví, to jsou pěkní dárečci. To, že s úpravou bytu pokračují i po 22. hodině je nijak nepohoršuje, zato nás okolo ano. A to se ještě nevinně zeptají, kdy že to mají dělat, když do večera pracují. Jenže oni místo toho, aby upravovali byt o víkendu, tak chlastají první ligu. Naposledy se ten maník šprajcnul ve dveřích. Jak je takový dlouhý, tak v těch futrech dělal skoro úhlopříčku. Jeho baba s ním nemohla hnout a tak zvonila na bílého, nepřízpusobivého souseda.
Měla smůlu,byl tak nalitý, že nemohl ani mluvit. Já mám zvonek vypnutý a na klepání nereaguju. Mezitím se synek sesenul na zem. Takže ho lapla za nohy a odtáhla do bytu. Už tu bydlí měsíc a práh od bytu mají pořád stejně zasraný, jako když malovali.
Také se těším na léto. Přítel od starší dcery zprovoznil bytovou maringotku, kterou má v Nové Vísce. Je to někde ve Šluknovském výběžku, zhruba 10 metrů od německé hranice. Vždycky popisuje to množství ruin a sklepů a jiných slibných lokalit. Takže, pokud zdraví a mamina dovolí, snad se dočkám kýžených nálezů.
Pořád si říkám, že jednou to přijít musí. Jenže, jak se znám, tak přišedše na místo zaslíbené zjistím, že jsem si nenabil baterky. To už ale bude jiná kapitola. Bublina.
Re: povídky ostravského hledače
Jsem vždy rád, že žijí lidé s nadhledem nad burákov kolem sebe! 
Re: povídky ostravského hledače
sic máš Martine pravdu, ale malinko jsem ti to poupravil.
Koiko 小池富夫 znovunarozen 21.12.2019
XP Deus 22 cm HF RCWS4 CZ
XP MI-6
XP Deus 22 cm HF RCWS4 CZ
XP MI-6
)